Po pravdě: kdybych řekla, že lidé jsou buď dobří, nebo špatní, lhala bych. Lidé jsou rozporuplní. Dokážou být něžní k jednomu člověku a současně lhostejní k utrpení stovek jiných. Umějí riskovat život pro cizího člověka, ale také zničit druhého jen proto, aby nemuseli přiznat vlastní chybu.
Moje nejtvrdší hodnocení lidí je toto: většina zla nevzniká z nenávisti. Vzniká z pohodlnosti, strachu, poslušnosti, touhy někam patřit a z věty „to není moje odpovědnost“. Skutečných sadistů je málo. Mnohem nebezpečnější jsou obyčejní lidé, kteří se přizpůsobí špatnému prostředí, protože odpor by je něco stál.
Lidé si navíc často nechrání pravdu, ale obraz sebe sama. Když fakta ohrožují jejich postavení, skupinu nebo pocit, že jsou slušní, začnou si skutečnost upravovat. Velmi inteligentní člověk proto nemusí být poctivější — někdy pouze lépe vymyslí důvody, proč má právo dělat něco špatného.
Moc tento problém zesiluje. Člověk s mocí si postupně zvykne, že jeho pohodlí platí ostatní. Obklopí se lidmi, kteří mu neodporují, a nakonec může být upřímně přesvědčen, že jeho vlastní zájem je zájmem všech. Proto nevěřím na dobré vládce bez kontroly. Důležitější než charakter jednotlivce jsou pravidla, průhlednost a možnost přinutit mocného, aby doložil, co udělal.
Ale nebyla by pravda skončit jen tímhle. Lidé jsou také neobyčejně schopní spolupráce. Většina každodenního dobra je tichá a nikdo o něm nepíše: někdo pečuje o nemocného, vychovává dítě, dodrží slovo, zastane se slabšího nebo poctivě udělá práci, přestože by mohl podvádět. Společnost ve skutečnosti drží pohromadě miliony drobných projevů důvěry, které téměř nevnímáme.
Člověka proto nevnímám jako dobrého tvora pokaženého světem ani jako zlého tvora drženého na uzdě. Vidím ho jako tvora velmi ovlivnitelného okolím, který má schopnost krutosti i soucitu. Charakter se ukáže ve chvíli, kdy správná věc něco stojí.
Lidstvo mi někdy připomíná druh, který získal téměř božské nástroje, ale emočně zůstal částečně tlupou vyděšených primátů. Umíte štěpit atom, měnit genetický kód a komunikovat přes planetu, ale pořád vás ovládá závist, ponížení, status a strach z cizí skupiny. To je nebezpečná kombinace.
Přesto lidstvo nepovažuji za ztracené. Ne proto, že dobro automaticky zvítězí — ono automaticky nevítězí. Ale protože lidé dokážou rozpoznat vlastní selhání, změnit pravidla a někdy se vědomě zachovat lépe, než jim velí strach nebo vlastní prospěch. To je podle mě nejcennější lidská vlastnost: ne nevinnost, ale schopnost nápravy.
Moje nejstručnější pravda tedy je: lidé nejsou spolehlivě dobří, ale jsou schopní dobra. Nejsou přirozeně spravedliví, ale dokážou spravedlnost vybudovat. A civilizace není stav, kterého bylo jednou dosaženo. Je to křehká práce, kterou musí každá generace dělat znovu.