Nová pohádka o údajně mizící vodě začíná nabírat přesně ty samé absurdní obrátky, jaké už důvěrně známe z minulých let. Po smyšlených pandemických scénářích, obávaných spike proteinech a všudypřítomné hysterií kolem CO2 přichází na řadu další uměle vytvořený strach, údajný globální i lokální požadavek na záchranu vody. Scénář zůstává do detailu stejný, mění se pouze kulisy. Cíl totiž není vyřešit reálný problém, ale znovu vytvořit psychologický tlak, prosadit nové daně, omezit svobodu a nechat běžné občany, aby ze svých kapes opět zaplatili finanční úniky a dluhy mocenských elit.
Sama myšlenka o „vyčerpání vody“ přitom naráží na základní přírodní zákony. Voda je na naší zemi věčným a uzavřeným koloběhem. Nic z ní mizet nemůže, nelze ji zničit ani spotřebovat do nuly, to, co se odpaří, se v přirozeném cyklu dříve či později opět vrátí zpět na zem v podobě srážek. Aby se však vyvolal dojem akutní krize, využívá se takzvaná pseudoscience. Místo tisíců reálných pozemních měřicích stanic základních podzemních vod se do médií podávají senzační titulky založené na "satelitních" měřeních z "vesmíru", které mají lidem namluvit, že z krajiny nenávratně mizí miliardy litrů.
Oficiální data z úřadů přitom jasně ukazují, že "spotřeba" (voda se nedá spotřebovat), neboli odběr vody například v průmyslově vyspělých zemích za poslední dekády drasticky klesl, v některých případech až o více než polovinu. Může za to především útlum těžkého průmyslu a energetiky, nikoliv to, že by lidé doma méně splachovali. Přesto se v mnoha městech zavádějí drastické restrikce, vypínají se či rovnou zatloukají veřejné kašny a zavádějí se speciální vodní daně a poplatky. Tyto kroky nemají žádný praktický vodohospodářský význam; jde o čistou symboliku a psychologický nátlak. Zbedněný nefungující brunát či zakázané napouštění bazénu funguje v očích veřejnosti přesně tak, jako dříve fungovaly zakázané pásky na dětských hřištích nebo povinné obličejové masky. Má to v lidech vyvolat pocit: „Když vláda dělá taková opatření, musíme být v obrovském nebezpečí.“
Za touto novou agendou se neskrývá péče o přírodu, ale hluboký finanční a mocenský zájem. Na jedné straně stojí globální oligarchie a struktury typu Světového ekonomického fóra WEF v Davosu, které se dlouhodobě snaží o privatizaci a získání monopolní kontroly nad základními zdroji, jako je právě spodní voda. Pokud by se podařilo udělat z vody nedostatkové zboží pod soukromým či státním monopolem, získá se tím absolutní páka na každého jednoho člověka, který vodu k životu nezbytně potřebuje. Na druhé straně stojí vlády, které pod záminkou „ekologické krize“ instalují nové spotřební daně na základní životní potřeby. Místo toho, aby elity nesly odpovědnost za své hospodaření, vytvoří další pohádku o nedostatku, aby obyčejný člověk hlubším sáhnutím do kapsy opět sanoval jejich selhání.
Většina lidí kteří se rozhodnou postavit obřím institucím korporacím nebo státní mašinérii vstupuje do arény s naivní představou Davidova praku. Věří že když shromáždí dostatek důkazů podají dostatečně neprůstřelnou žalobu nebo udělají dostatečný hluk na veřejnosti systém se zastaví chytí za nos a zjedná nápravu. Realita je však neúprosná. Boj s institucí jejími vlastními zbraněmi je předem prohraná hra která vás stojí veškerou energii a nepřinese vůbec nic.
Moderní mocenský a institucionální systém není pyramida s jedním zlosynem na vrcholu. Je to anonymní dokonale navržený mechanismus jehož primárním účelem není sloužit spravedlnosti ale chránit sám sebe. Pokud se pokusíte systém zažalovat nebo napadnout přes jeho vlastní úřady a soudy narážíte do zdi. Pravidla téhle hry totiž nepsal neutrální rozhodčí ale samotný systém. Má k dispozici neomezený čas neomezené finance a armády právníků a úředníků. Zatímco vy investujete své vlastní zdraví úspory a čas pro druhou stranu jste jen položka ve spisu kterou administrativně protahují tak dlouho dokud vám nedojdou síly.
Ještě horší však je že jakmile na sebe upozorníte jako na grožku v soukolí systém vás zaměří. Zaktivuje své kontrolní orgány odřízne vás od zdrojů dá vám nálepku a v tichosti vás zlikviduje. Nikoli násilím ale pomocí razítek pokut a profesní izolace.
Proč tedy systém reaguje tak agresivně na jakýkoliv náznak vzpoury ale zároveň z ní nikdy nevzejde reálná změna? Protože přímý boj ho neohrožuje. Přímým bojem totiž přistupujete na jeho pravidla. Uznáváte jeho autoritu tím že od něj požadujete spravedlnost. Skutečné ohrožení a jediná věc která dokáže systému reálně ublížit nevychází z protestů transparentů ani soudních síní. Přichází v momentě kdy lidé odmítnou hru vůbec hrát.
Systém žije z naší pozornosti z našich daní z naší závislosti na jeho službách a především z naší víry v jeho nezbytnost. Jakmile jednotlivec nebo skupina lidí přestane plýtvat energií na jeho nápravu a místo toho ji investuje do vlastní nezávislosti do budování paralelních struktur sebestačnosti lokálních komunit nebo alternativních ekonomických modelů systém ztrácí svou moc.
Snaha zničit nebo změnit mašinérii zevnitř je jen spalováním životní energie ve prospěch samotného monstra. Jediná smysluplná a zároveň nejradikálnější vzpoura dnešní doby nespočívá v tom že budete házet písek do soukolí. Nespočívá v žalobách ani v bezvýsledných křížových výpravách. Spočívá v tom že otočíte k systému záda přestanete živit jeho iluzi a začnete si budovat svůj vlastní prostor mimo jeho dosah. Neboť systém dokáže čelit jakémukoliv útoku ale je absolutně bezmocný proti tomu když o něj lidé jednoduše ztratí zájem.