kde je matematicky i strukturálně zajištěno, že dům dlouhodobě nikdy neprohraje. Na hřišti, kde pravidla určuje pouze jedna strana, může ve finále zvítězit zase jen ten, kdo tato pravidla napsal a kdo celou budovu vlastní. Naivní kandidáti a takzvaní političtí tvůrci vstupují do tohoto ringu s představou, že mohou věci změnit, přičemž ve své zaslepenosti často ani netuší, komu ve skutečnosti slouží. Pokud by se však tito jedinci jen na jediný moment pokusili skutečně sloužit lidem a jít proti zájmům skutečných majitelů hřiště, jejich politická kariéra okamžitě končí.
V tomto prostředí existují pouze dva druhy lidí, kteří v politice setrvávají a hrají na cizím hřišti. První skupinu tvoří ti, kteří celou hru velmi rychle prokoukli a pochopili, že zevnitř systém změnit nelze. Místo marného boje se proto rozhodli z této mašinérie pouze a jen profitovat, přijali nabízené výhody a obrazně řečeno podepsali smlouvu s ďáblem, čímž se stali loajálními vykonavateli cizí vůle. Druhou skupinu představují lidé absolutně naivní a hloupí, kteří upřímně věří tomu, že by mohli kormidlo moci strhnout ve prospěch všech obyčejných lidí. Tito jedinci jsou však systémem pouze využíváni jako užiteční idioti k udržování iluze demokracie a volby, dokud nejsou opotřebováni a nahrazeni novou vlnou idealistů.
Základní pravda, kterou si musí uvědomit každý, kdo touží po skutečné svobodě, zní, že jejich hru na jejich vlastním hřišti se prostě vyhrát nedá. Vstupem do jejich systému, diskusemi podle jejich šablon a účastí na jejich volbách člověk pouze potvrzuje legitimitu kasina. Jedinou reálnou možností, jak z tohoto začarovaného kruhu vystoupit, je přestat hrát podle cizích diktátů a začít si určovat svá vlastní pravidla a svou vlastní hru. To znamená zaměřit veškerou energii na budování vlastní nezávislosti, soběstačnosti a přímých lidských vazeb mimo dosah státního aparátu. Volba, zda dál dotovat cizí kasino, nebo začít žít podle sebe, leží na každém jednotlivci.
